Sbírka umění 20. a 21. století
Základ sbírky 20. století položil August Švagrovský darem rozsáhlého souboru českých impresionistů a poimpresionistů. Nejvzácnější část tvořilo 60 obrazů od Antonína Slavíčka z rozmezí let 1898 – 1909. Mezi nimi se nacházejí jak rozměrná plátna „Slunce v lese“ a „Vítr“, i malé obrázky, které tvořil ve svém pražském ateliéru, kdy se převážně věnoval zaznamenávání různých zákoutí rodného města, nebo skicy, jak své obrazy často nazýval, které vznikaly v krajině. Ať už se jednalo o Českomoravskou vysočinu – Kameničky a okolí Hlinska, nebo o jeho pobyty v Kraskově, Luhačovicích, nebo o cesty po Francii, kde se zdržoval v Paříži a u moře ve Fécamp v roce 1907. K nim tvoří pandán obrazy Miloše Jiránka většinou z rané tvorby, kdy pobýval určitý čas na Slovácku. Soubor obrazů Antonína Hudečka byl v pozdějších letech rozšířen o dosud nezastoupená období, stejně jako v případě Angela Zeyera. Díla dalších umělců, kteří ještě patří k této generaci, již byla galerií zakupována nebo darována jinými mecenáši, ať se jedná např. o roudnického Otakara Nejedlého, Jindřicha Pruchu, nebo Aloise Kalvodu.
Všechny následující zisky již patří k přímé akviziční činnosti galerie. Někteří autoři jsou zde zastoupeni jen malým počtem obrazů, ale v některých případech se podařilo doplnit tvorbu umělců díly z různých etap. Tak je tomu v případě Emila Filly,Václava Boštíka, Jiřího Johna, Jana Zrzavého, Jana Smetany, Františka Tichého, Zdeňka Sklenáře, Františka Muziky, Josefa Jíry, Kamila Lhotáka, Václava Sivky, Jana Bendy, Jana Baucha, Mikuláše Medka, Františka Hudečka, Richarda Wiesnera, Adrieny Šimotové a Zbyška Siona. I tam, kde se jedná jen o několik děl, která se nacházejí v majetku galerie, patří obrazy Františka Ronovského, Jaroslava Šerých, Olgy Karlíkové a Josefa Istlera v kontextu jejich díla k prvořadým uměleckým počinům. Z mladší generace se podařilo získat konvolut kreseb od Stanislava Kolíbala, Aleny Kučerové, Jitky Svobodové, Eduarda Ovčáčka, Daisy Mrázkové a Jiřího Sozanského, od něhož byl získáno i jeden monumentální obraz. Z mladší generace je kresbami dobře zastoupen Michal Ranný, Jan Merta a Josef Vyleťal. Významnou část sbírky tvoří grafické listy Vladimíra Boudníka a Bohuslava Reynka, ze starší generace Josefa Váchala Františka Koblihy a Rudolfa Adámka. Z nejmladší generace byla sbírka obohacena o dílo Jana Híska.
Galerie spravuje i malou sbírku užitého umění a soubor obrazů, který byl získán v roce 1970, kdy se v jejích prostorách uskutečnilo první Mezinárodní malířské symposium, na kterém se sešli umělci z Polska, Itálie, Jugoslávie, Maďarska, Francie a Československa, kteří zde vytvořili řadu děl, z nichž každý nejméně jedno galerii věnoval. Základním úmyslem bylo pořádat tato setkání vždy jedenkrát za dva roky, tak, aby v průběhu let vznikla v Roudnici nad Labem galerie současného evropského umění, jako pandán k zámecké sbírce evropského umění s předpokladem, že se tento vzácný soubor opět do Roudnice vrátí.
Balcar Jiří /1929–1968/
Dekret II, 1960, olej, plátno, 105 x 80cm
Zakoupeno galerií v roce 1978.
Obraz patří v kontextu tvorby tohoto umělce k jeho předním dílům. Balcar se věnoval abstraktní malbě a syntetickým způsobem v ní zhodnotil prvky lettrismu i strukturalismu. Velmi pozorně sledoval proměny a hlavní znaky doby, v níž žil. Jeho dílo je nabité expresivní dynamikou a citovou angažovaností.
Boštík Václav /1913 – 2005/
Zakřivený prostor, 1970, olej, plátno, 123 x 123 cm
Získáno darem autora v roce 1970.
Zakřivený prostor namaloval Václav Boštík v roce 1970 ve výstavní síni roudnické galerie v letních měsících v průběhu prvního /a zároveň posledního/ mezinárodního malířského symposia, které se v Roudnici n. L. konalo za účasti malířů z několika evropských států. Václav Boštík byl tehdy spiritus agens tohoto symposia. Doba normalizace však nepřála konání dalších symposií.
Bradáček Jiří /1922–1984/
Hlava, 1966, pískovec, v. 53 cm
Získáno převodem z MŠK v roce 1966.
Jiří Bradáček absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Karla Pokorného. Předtím, než sám začal působit na této škole, prožil několik let v Roudnici n. L., kde měl ateliér, a kde vznikala řada děl ze šedesátých let. Ve své tvorbě se věnoval různým tématům – portrétu, figurálním námětům a kompozicím čerpaným z rostlinného života. Jeho vztah k minulosti byl silný, inspiroval se barokem i historickými monumenty. Bradáčkův výraz byl expresivní. Ovládalo jej dění v hmotě a expanzivní napětí, vyvěrající zevnitř sochy do prostoru. V době, kdy působil v Teplicích, se stal v roce 1957 spoluzakladatelem skupiny Krok 57, která patřila k prvním seskupením navazujícím na moderní evropské směry. Bradáček se věnoval ateliérové práci i veřejným zakázkám pro architekturu.
Diviš Alén /1900–1956/
Jonáš, 50. léta 20. století, uhel, papír, 50 x 38 cm
Zakoupeno galerií v roce 1993.
Tematický okruh díla Aléna Diviše byl velmi rozsáhlý. Nevyčerpatelná byla jeho invence i schopnost, s jakou uměl čelit nepříznivým životním okolnostem, z nichž dokázal vytěžit silné tvůrčí podněty. Maloval vždy a všude – ve věznici La Santé ve Francii, kde byl neprávem držen, nebo ve skromných podmínkách v USA. Z horečných vidin na alžírské poušti vznikly ilustrace k Erbenově Kytici; v padesátých letech maloval starozákonní příběhy, které svědčí o hlubokém zaujetí textem.
Filla Emil /1882–1953/
Hudební zátiší, 1932, olej, plátno, 53 x 72 cm
Zakoupeno galerií v roce 1986.
Emil Filla patří k výrazným představitelům českého moderního umění. Kromě malby se věnoval i teorii a napsal řadu statí. Jako člen skupiny Osma vystoupil již na její první výstavě v Praze v roce 1907. Byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců v roce 1911 a stal se předním přestavitelem českého kubismu. Na konci 20. let namaloval cyklus bílých zátiší ve stylu syntetického kubismu, kde dominovala dramaticky hnětená bílá barva.
Horejc Jaroslav /1886–1983/
Ženský akt, kolem roku 1910, patinovaná sádra, v 90 cm
Získáno v roce 1972.
První umělecké vystoupení Jaroslava Horejce je spojeno se skupinou Sursum, kde se sešli výtvarní umělci a literáti. Účastnil se jako host druhé výstavy v roce 1912, která se konala v právě dokončené budově Obecního domu v Praze. V jejím protilehlém křídle se shodou okolností právě uskutečnila výstava nově vzniklé Skupiny výtvarných umělců, takže došlo k zajímavé konfrontaci názorů. Horejcovy rané práce, které vznikaly krátce po ukončení studií, napovídaly již o jeho budoucím nasměrování, které inklinovalo k dekorativnosti. Zároveň souviselo i se zaměřením členů skupiny Sursum, vztahem k extázi a vypjatému psychologismu. Horejc se věnoval drobné keramické a šperkařské práci i monumentálním zakázkám.
Istler Josef /1919–2000/
Pavučiny, 1944, olej, překližka, 45 x 64 cm
Zakoupeno galerií v roce 1977.
Istlerovo surrealistické dílo pokračovalo po celou dobu druhé světové války, kdy je společně s několika přáteli z okruhu Skupiny RA vytvářel skrytě a za nepříznivých okolností. Tehdy vznikla válečná symbolika plná jinotajů a hrůzných drúz. Mezi ně patřily i pavučiny, cáry bělavých a šedavých plástů, které zahalily svět a hrozily jej udusit.
Janoušek Vladimír /1922–1986/
Posel, patinovaná sádra, v. 85 cm
Získáno převodem z MKI v roce 1967.
Vladimír Janoušek a jeho žena Věra byli žáky Josefa Wagnera na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze. Nepůsobilo na něj jen výsostné dílo jeho profesora, ale i přístup k žákům. Wagner je inspiroval a nechával jim tvůrčí svobodu, udával směr, ale neurčoval, kam se má jejich tvorba ubírat. V šedesátých letech se kolem malířů Václava Bartovského a Václava Boštíka seskupilo několik mladých umělců, kteří vytvořili skupinu UB 12. Janoušek byl jejím členem a společně se svými druhy několikrát vystavovali. V průběhu času se potvrdilo, že všichni z nich patří k předním českým umělcům, kteří získali mezinárodní renomé. Janouškovo dílo je jedním z příkladů, kdy se mladí čeští umělci začali vymaňovat z ideologického diktátu vládnoucí strany.
Jaroš Libor /1960/
Golgota, 1994–1995, akryl, plátno, 135 x 135 cm
Zakoupeno galerií od autora v roce 2002.
Libor Jaroš intenzivně pozoruje vše, co tvoří jeho prostředí, ať se jedná o vyrobené předměty, umělecké památky minulosti, o přírodu či o stavby, které se již rozpadají. Dává těmto reliktům života nový dech, nechce, aby beze stopy zanikly, a vrací je zase světu v jiném smyslu. Barokní hřeby, které již nejsou k potřebě, se proměňují v symbol golgotských hřebů. Vstupují do díla a zasahují do něho svou syrovou skutečností a umocňují jeho význam.
Jiránek Miloš /1875–1911/
Podobizna Augusta Švagrovského, 1907, olej, plátno, 87 x 80 cm
Získáno darem Augusta Švagrovského v roce 1910.
Miloš Jiránek se znal s Augustem Švagrovským od dětství, protože již jejich rodiče navázali úzký přátelský svazek. Švagrovský podporoval Jiránka morálně i finančně zvláště v době jeho malířských začátků. Na Jiránkových obrazech se běžně objevovaly postavy, nebyl tedy výlučným krajinářem jako žáci Julia Mařáka. „Podobizna Augusta Švagrovského“ patří mezi jeho portrétní studie, kde postihl i duševní stav zobrazeného.
Karlíková Olga /1923–2004/
Moře, 1985, olej, plátno, 75 x 82 cm
Zakoupeno galerií v roce 1988.
Dílo Olgy Karlíkové je průzračně čisté. Autorka se po vzoru antických myslitelů zajímá o základní živly – vodu, vzduch, světlo. Jako Orfeova lyra zní její zpěv ptáků, který zachycuje rytmem barev a linií. Modř oblohy i mořských vln jsou pro ni stejné podstaty. Ovládá je tentýž zázračný zdroj jejich existence. Její malba vyjadřuje osvobození od závislosti na zemské přitažlivosti. Pohyb je pro ni projevem svobody.
Kmentová Eva /1928 – 1980/
Dvojice, cín, v. 33 cm
Převedeno z majetku MK v roce 1969.
Eva Kmentová byla bytostnou svědkyní času, v němž žila. Její sepětí se životem bylo až bolestně těsné. Chtěla se proměnit v zemi, s níž byla spojena atomy svého těla. Chtěla do procesu tvorby zapojit sebe samu, ztratit se v ní a splynout s ní. Předat světu intimní pečeť svého bytí a svého těla. Zvěčnit doteky nohou či rukou, otisknout do hmoty své dlaně tak, aby nikdy nemohly zmizet a zůstaly navždy zachovány.
Koblasa Jan /1932/
Spanilá paní s pacholíkem, 1965, jiĺm, v. 104 cm
Zakoupeno galerií v roce 1967.
Sochař Jan Koblasa se od skončení studií věnuje malbě, kresbě a pedagogické činnosti, protože působil jako profesor na vysokých výtvarných školách v Kielu, v Hamburku a v Praze. Jeho postavení mezi českými umělci v šedesátých letech bylo zcela suverénní, byl primus inter pares. Velmi intenzivně se zúčastňoval výstavního dění a spoluinicioval na tu dobu mimořádně důležité akce. Jednou z nich bylo výtvarné pojednání interiéru kostela v Jedovnici, kde pracoval společně s Mikulášem Medkem, Karlem Neprašem a Josefem Istlerem. Tato realizace patří k významným uměleckým počinům nejen v rámci naší republiky. Koblasovo dílo vždy reaguje na pohyb a ideje doby, v níž vzniká. V šedesátých letech hovořilo symbolickou řečí, osvobodilo se od všeho názorného a používalo metafory.
Lada Josef /1887–1957/
Vodník, 1941, kvaš, papír, 72 x 100 cm
Zakoupeno galerií v roce 1971.
Ladovo pohádkově motivované dílo dokládá nejen osobitost svého tvůrce, ale i kořeny, ze kterých vyrůstalo. Má v sobě něco ze zemitosti, zpěvnosti, komiky, jasnosti i baladičnosti, které mají v jeho rodné vlasti své sídlo. Na jeho obrázcích se stejně zřetelně objevují lidé, které během života potkával, vesnička Hrusice, kde žil či působil, rybníky obklopené vrbami, tak jako i vybájené bytosti, mezi něž patří v první řadě vodníci, osamělí strážci vodních tůní.
Lhoták Kamil /1912–1990/
Ve Středohoří, 1955, olej, plátno, 67 x 82 cm
Získáno darem v roce 1969.
Pro Kamila Lhotáka znamenala krajina Českého středohoří jeho zaslíbenou zemi. Vracel se sem často a maloval její sugestivní kopce sopečného původu, jako zvláštní obrazové znaky. Jeho poslední přání splynout s touto částí české země bylo splněno a jeho popel se stal součástí kopce Číčov. Kamil Lhoták nostalgicky vzpomínal na 19. století a první technické výrobky. Splnil si tak svůj klukovský sen a nechával se okouzlit technikou, která přinesla zrychlení života. I na obraze „Ve Středohoří“ se objevují předměty civilizace.
Mařatka Josef /1874–1937/
Vzpomínka, kol. r. 1900, bronz, v. 34 cm
Získáno darem MK v roce 1973.
České impresionistické malířství je ve velkém rozsahu v roudnické galerii zastoupeno mnoha umělci. K němu se řadí několik drobných plastik Josefa Štursy a Josefa Mařatky, které mají své místo v celku jejich díla. Na Mařatkovo umělecké formování neměla velký vliv studia na Akademii výtvarných umění a na Umělecko-průmyslové škole v Praze, ale jeho pobyt v Paříži, kde tři roky navštěvoval ateliér Augusta Rodina. Zasloužil se o to, aby se v Praze uskutečnila výstava tohoto významného francouzského sochaře. Zároveň na ní bylo představeno i dílo Emila Antoina Bourdella. Mařatka se věnoval kromě drobné tvorby i monumentálním zakázkám. Potvrzoval plastický cit a hnětením provzdušňoval hmotu a dovoloval světlu, aby se dostalo do nejhlubších vrstev.
Medek Mikuláš /1926–1974/
Pohyblivý hrob, 1973, olej, plátno, 120 x 80 cm
Obraz byl získán prostřednictví MK v roce 1994.
Mikuláš Medek uzavřel své dílo cyklem pohyblivých hrobů, kde změnil způsob malby. Obraz byl pro něho stále plochou, přes kterou se přehnala psychická událost. V posledních letech své tvorby maloval neurčité a nedefinovatelné tvary. Na obrazech se na černém pozadí začaly vznášet geometrické drúzy dosahující k existenciálně strukturované spodní části. Medek často hledal význam lidského údělu a znal jeho tragický rozměr. Dvojdomost „figura – hrob“ byla jeho poslední odpovědí na otázku po smyslu života.
Muzika František /1900–1974/
Babí léto IV, 1941, olej plátno, 78,5 x 118,5 cm
Zakoupeno v roce 1987.
Obraz „Babí léto IV“ hodnotil největší znalec Muzikova díla, historik umění František Šmejkal, jako umělcovo vrcholné dílo, protože jsou v něm všechny atributy jeho výtvarného stylu. V imaginativním prostoru se objevuje personifikovaná skála, jako symbol nezničitelnosti české země, šibenice a symbolická barevnost. Muzika maloval své náměty v cyklech a v každé další části umocňoval výraz. „Babí léto IV“ syntetizuje znaky, které používal ve válečné době.
Nejedlý Otakar /1883–1857/
Vzpomínka na Říp, 1955, olej, plátno, 100 x 150 cm
Zakoupeno v roce 1960.
Otakar Nejedlý prožil dětství a mládí v Roudnici nad Labem, a maloval opakovaně krajinu kolem Řípu. Krajinářství tvořilo v jeho díle hlavní námět. Patřil k několika malířům, kteří byli po skončení první světové války posláni na místa významných bitev s úkolem zaznamenat krajinu nejdramatičtějších bojů. Na základě zadání Památníku odboje v Praze, namaloval ve Francii celý cyklus obrazů. Zdrcujícím zážitkem, který v něm vyvolala zpustošená krajina, byl poznamenán na zbytek života, a proto se po návratu do vlasti rozhodl, že se bude věnovat oslavě české země. Putoval po vlasti a maloval i místa, odkud byly dovezeny základní kameny pro stavbu Národního divadla v Praze.
Němec Rudolf /1936/
Vznášející se figura, 1980, olej, plátno, 145 x 110 cm.
Zakoupeno galerií v roce 1981.
Malíř Rudolf Němec patří ke generaci 70. a 80. let, kdy se u nás objevila tendence nazvaná Nová figurace. Stal se jejím předním zástupcem a obhájcem. Člověk a jeho situace v současném světě se stala určujícím centrem jeho díla. V souladu se světovým trendem otiskoval na plátno lidskou postavu v pohybu. Zpočátku byla poznamenaná existenciální úzkostí, která postupně mizela se změnou technologických metod. Vizuální popis zůstal i tehdy, když začal používat dekalk a potom šablony. Člověk nadále byl hlavním námětem, objevoval se jako silueta buď v konkrétním, nebo geometricky pojatém prostředí. Stále více ztrácel přirozenou lidskou funkci a měnil se v mechanismus stroje.
Nowak Vilém /1886–1977/
Letní krajina s řekou, 1932, olej, plátno, 63,5 x 89,5 cm
Získáno převodem z majetku MŠK v roce 1963.
Vilém Nowak představil své dílo poprvé veřejnosti na výstavě Osmy, která se konala v roce 1907. Stal se jejím členem a účastnil se i následujících výstav. Byl pokládán za mimořádný talent a došel brzo velkého uznání. Později působil jako profesor malby na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vychoval řadu žáků, kteří oceňovali jeho malířský cit a způsob práce s barvou. V pozdější době se věnoval hlavně krajinářství, v němž se objevily ohlasy klasicismu a sensualismu.
Prachatická Vlasta /1929/
Portrét M. K., 1963, bronz v. 27,5 cm
Zakoupeno galerií v roce 1984.
Vlasta Prachatická se ve své tvorbě výlučně věnuje portrétním námětům. Tvář ji musí upoutat vnitřním výrazem a silou osobnosti. Své modely hledá ve svém okolí a neváhá ani sáhnout do minulosti a obrací se k významným postavám, se kterými se v osobním životě nemohla stýkat, ať se jednalo o Bohuslava Martinů, Vincence Kramáře či Josefa Šímu. Její umění je nenápadné a přitom vrcholně obsažné. Dušezpytná sonda jde tak hluboko, že není možné než žasnout nad tím, co vše se jí podařilo v portrétovaném člověku odhalit. Jemně vrásněná hmota dýchá, mezi jednotlivé plošky se dostává světlo a stín. Obličej není nehybný, pulzuje v něm tep života.
Preclík Mojmír /1931–2001/
Polyfonie, mramor, v. 58 cm
Získáno převodem z MKI v roce 1968.
Mojmír Preclík patřil k osamělým běžcům a jen málokdo si uvědomoval kvality jeho díla. Jako introvert neměl nic společného s halasností 20. století. Pro svou výlučnost a nezařaditelnost do proudu českého výtvarného umění, stál zapomenut a opodál jeho kolotání. Preclíkovo samotářské dílo stihla nevšímavost historiků umění – výjimkou je Jaromír Zemina – a k jeho dílu se spíše vyjadřovali básníci. Plným právem, protože v případě Preclíkových plastik a soch je obtížné používat odbornou terminologii a když, tak jen velmi zdráhavě a obezřetně. Ale je možné, nebo dokonce nutné, volit poetický jazyk, hovořit v příměrech a symbolice. Preclík nedoslovuje, ale vyjevuje podoby z nitra kamene.
Radimský Václav / 1867–1946/
Jitro na řece, kol. r. 1925, olej, lepenka, 69 x 81 cm
Získáno převodem z Krajské galerie v Litoměřicích v roce 1959.
Václav Radimský patřil k první generaci českých impresionistů, ale nebyl žákem Julia Mařáka jako většina jeho generačních druhů, pro které byl impresionismus uměleckou metou. Radimský navštěvoval Lichtenfelsův ateliér ve Vídni. Již od devadesátých let 19. století pobýval řadu let ve Francii, kde měl možnost přímo poznat francouzskou impresionistickou malbu Clauda Moneta a Camilla Pissarra, kteří se stali jeho vzorem. Když se po skončení první světové války vrátil do Čech, směřovalo již české malířství, včetně jeho vrstevníků, k jinému výrazu. Radimský prodlužoval tradici impresionismu. Jeho malba zůstala podle francouzského vzoru prosvětlená. Nadále se věnoval krajinářství a nejčastěji maloval přírodu středního Polabí. Vyhledával prosluněné partie a vodní plochy, kde zachycoval mihotání barev.
Sklenář Zdeněk /1910–1986/
Víření, 1949, olej, plátno, 55 x 65,5 cm
Zakoupeno galerií v roce 1963.
Zdeněk Sklenář patří k význačným malířům solitérům 20. století. Ve svém díle se vracel k Máchovské tradici. Inspiračním zdrojem byl i manýristický malíř Arcimboldo, který působil na dvoře Rudolfa II. Ve Sklenářově poetickém díle se objevoval motiv zvadlých květin, imaginárních podobizen, inklinoval k čínskému umění a v šedesátých letech se zabýval informelem, kterému dal specifickou podobu. Jeho obrazy vynikají výraznou barevností a vnitřní dynamikou. Mnoho let působil jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vychoval řadu žáků.
Slavíček Antonín /1870–1910/
Slunce v lese, 1898, olej, plátno, 90 x 115 cm.
Získáno darem ze sbírky Augusta Švagrovského v roce 1910.
Miloš Jiránek seznámil Augusta Švagrovského s Antonínem Slavíčkem v roce 1903. Od tohoto data rostlo přátelství mezi Slavíčkem a Švagrovským, které trvalo až do malířovy smrti. Švagrovský si od Slavíčka nejprve zakoupil obraz „Slunce v lese“, který byl poprvé vystaven v roce 1899 v pražském Rudolfinu. Autor jej namaloval v Luhačovicích v době, kdy začal hledat vlastní luministický cíl nezávislý na výuce u profesora Julia Mařáka. V Luhačovicích jej zaujal borový les ve chvíli, kdy jej pronikly sluneční paprsky.
Slavíček Antonín /1870–1910/
Plískanice (Ovenecká ulice), 1902, olej, prkénko, 26,5 x 35 cm
Získáno darem ze sbírky Augusta Švagrovského v roce 1910.
Antonín Slavíček patřil k milovníkům staré Prahy. Velmi těžce nesl mizení ulic a domů ve středu města. Snažil se alespoň obrazně zachovat jejich původní podobu a charakter. Na obrazech zachytil řadu míst Starého Města pražského a jeho židovské části, které dnes již neexistují. Mimoto již na začátku 20. století maloval městské partie a zachycoval je v různých ročních dobách, zasypané sněhem, v dešti, v podzimní sychravosti, v denní všednosti. Až po návratu z Kameniček však přišla Slavíčkova slavná pražská doba. Tehdy toto město oslavil jako málokdo před ním i po něm.
Slavíček Antonín /1870–1910/
Z Hlinska, 1903, olej, prkénko, 26,5 x 35,5 cm
Získáno darem ze sbírky Augusta Švagrovského v roce 1910.
Antonín Slavíček se rozhodl, že bude malovat na Českomoravské vysočině potom, co dočetl román Václava Raise Západ. Již předtím bylo jeho přáním žít a malovat na místech skutečného života a vtělit jej na plochu obrazu. To, co maloval předtím, mu náhle připadalo málo opravdové, přestala jej zajímat krajina prozářená slunečními paprsky, a chtěl do ní vtělovat i tvrdost lidského údělu. Byl přesvědčen o tom, že jej nalezne právě v prostředí kolem Hlinska, kde se odehrává Raisův román. Ze zachované korespondence je zřejmé, že cesta k vytčenému cíli byla dlouhá a strastiplná. Výsledky potvrzují ryzost úmyslu a oddanost touze, protože žádné útrapy nezabránily, aby se vzdal svého záměru. Na Českomoravské vysočině jeho umění dozrálo.
Slavíček Antonín /1870–1910/
Vítr v Kameničkách, 1905, olej, lepenka, 25 x 35 cm
Získáno darem ze sbírky Augusta Švagrovského v roce 1910.
Antonín Slavíček přijel poprvé do Kameniček v roce 1903. Uvědomil si, že je to onen kraj o kterém snil, a proto se rozhodl, že se zde na nějaký čas usadí a dokonce si zde chtěl zakoupit chalupu. Nakonec se tu zdržoval několik let jen pár měsíců v průběhu roku. Bydlel v nájmu, mimo jiné i u faráře Selichara, na jehož faře bylo centrum setkávání umělců a vědců, a kde někdy fara „praskala v základech“, pro nával přítomných. Selichar byl velkým příznivcem umělců a debaty, které se v jeho domě konaly, byly pro všechny velmi podnětné. V Kameničkách zažil Slavíček všechny roční doby, dobře poznal život tamních obyvatel a charakter krajiny.
Slavíček Antonín /1870–1910/
Kameničky v zimě, 1908, olej, prkénko, 31,8 x 40,8 cm
Získáno darem ze sbírky Augusta Švagrovského v roce 1910.
Antonín Slavíček byl bytostně městský člověk. Tuto skutečnost si uvědomil po několika letech prožitých v Kameničkách. Chtěl se vrátit do Prahy, jak o tom napsal svému příteli Augustu Švagrovskému, protože příroda již k němu přestala mluvit tak, jako předtím. Toužil po ruchu velkoměsta, hemžení postav v ulicích a na mostech, po trzích a mihotáních barev na zdech domů. Do Kameniček se však přece jen ještě vrátil a namaloval několik zimních scenerií. Většinou se již jednalo o malé obrazy, ve kterých zúrodnil dosažené malířské kvality.
Slavíček Antonín /1870–1910/
Džbány, 1910, olej, prkénko, 33 x 41 cm
Získáno darem komisí pro výkup starožitností v roce 1969.
V posledním období svého života maloval Antonín Slavíček drobná zátiší. Jeho zdravotní stav se po druhém vážném onemocnění výrazně zhoršil. Pokoušel se malovat levou rukou, ale s výsledky nebyl spokojen. Domníval se, že již nikdy nebude schopen skutečného uměleckého rozmachu, přestože byl předtím na vrcholu tvůrčích sil, nemocí násilně přervaných. Přesto však jsou malá prkénka, na kterých se objevovala zátiší často s námětem džbánů, dokladem jeho malířské virtuozity a citlivosti.
Slavík Otakar /1931/
Ležící, 1970, olej, plátno, 123 x 200 cm
Získáno darem v roce 1970.
V roce 1970 se v roudnické galerii konalo první Mezinárodní malířské sympozium. Československo zde reprezentoval také Otakar Slavík, který brzy po jeho skončení emigroval do Rakouska. Každý z účastníků sympozia daroval po jeho ukončení do sbírky galerie alespoň jedno dílo. Otakar Slavík zde vytvořil několik obrazů. V atmosféře sympozia se jeho malířský rukopis uvolnil a tomuto způsobu malby zůstal věrný i v následujících letech. Slavíkovým základním výrazovým prostředkem je barva, která hýří jasnými tóny. Obraz pro něj stále znamená výsostný malířský čin.
Smetana Jan /1918–1998/
Svěcení jara, 1975, olej, plátno, 70 x 120 cm.
Zakoupeno galerií v roce 1977.
Jan Smetana se ve svém díle zabýval jevy a procesy, které se dějí uvnitř přírody. Nevnímal je jako akt vzniku, růstu a zániku, ale jako dynamiku života a převáděl ji do barevných tvarů a skvrn. Objevoval intenzivní stálost a plynulost pohybu a určoval ji liniemi. Neobracel se ke konkrétním podobám, které se v krajině či v přírodě objevují, ale převáděl je do abstraktní polohy, tak aby byla zřejmá činorodost, která se v ní odehrává a přitom není lidským okem zachytitelná. Smetana působil řadu let jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze.
Souček Karel /1915–1982/
Don Quijote v podvečer, olej, plátno, 96,5 x 88 cm
Zakoupeno galerií v roce 1980.
Karel Souček ve svém malířském díle opakoval věčné téma situací, ve kterých se člověk stále ocitá. Proto často čerpal z rodinného života a jeho koloběhu. Mimoto měl několik oblíbených literárních postav. Jednou z knih, ke které se vracel, byl román Miguela Cervantese „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“. Příběhy tohoto romantického hrdiny se objevovaly na jeho obrazech a kresbách v různých podobách v průběhu mnoha desítek let. Součkovo úsilí vyvrcholilo jedním z posledních obrazů tohoto námětu, kde postava a jeho vidina jsou stejného rodu.
Sychra Vladimír /1903–1963/
Dívka v kloboučku, 1939, olej, plátno, 64 x 48 cm.
Získáno převodem z MK v roce 1984.
V díle Vladimíra Sychry patří rozsáhlý portrétní cyklus k výrazným kapitolám jeho životní tvorby. Jednalo se o jedno ucelené období, podobně jako tomu bylo v případě Josefa Šímy, který se ale k cyklu portrétů ze třicátých let nevrátil. Sychra nezachycoval pouze podoby zobrazovaných osob – ženských a dívčích tváří, ale vstupoval pod povrch, aby podal i vnitřní stav postavy. Jeho dušezpytné studie jsou malovány neděleným, splývavým rukopisem a pojednány jemnými valéry. Mimoto v jeho ateliéru vznikaly obrazy s náměty zátiší, cikánek a věštkyň. V pozdním díle se věnoval monumentálním zakázkám figurálních kompozic pro Karolinum nebo Národní památník na Vítkově.
Veselý Petr /1953/
Dva trámy, 1998–1999, olej, plátno, 145 x 120 cm
Zakoupeno galerií od autora v roce 2001.
Petr Veselý patří k malířům, kteří ve svém díle zhodnocují nejprostší a nejobyčejnější věci života. Pro inspiraci nemusí chodit daleko, protože mu stačí to, co vidí ve svém nejbližším okolí. Přestože bílá zeď, trámy, okno, dveře zůstávají tím, čím ve skutečnosti jsou, dává jim ještě další, často symbolický, význam, kdy ze dvou trámů se může stát břevno kříže a z číše grál.
Vožniak Jaroslav /1933–2005/
Jeanne Moreau, 1967–1968, olej, dřevo, 88 x 62 cm
Získáno převodem z MK v roce 1971.
Jaroslav Vožniak vytvořil na základě objednávky cyklus ikon, jejichž ústředním motivem byly nejslavnější filmové hvězdy té doby – jednalo se pouze o ženské portréty – uvedené do středověkého prostředí byzantských obrazů. Konfrontace dvou odlišných světů vytvořila nebývale působivý rámec, v němž se spojila věčnost a přítomnost. Obrazy, které byly určeny pro výstavu v Jablonci nad Nisou v rámci velké expozice, představující výsledky tamních skláren a pro světovou výstavu v Montrealu, byly ozdobeny jabloneckou bižuterií. Obrazy byly namalovány na dřevěných deskách shodnou technikou, která se používala ve středověku.
Vrbová – Kotrbová Vilma /1905–1993/
Ve žních, kol. r. 1970, olej, plátno, 50 x 70 cm
Získáno převodem z MK v roce 1974.
Vilma Vrbová – Kotrbová obývala se svým manželem, restaurátorem Františkem Kotrbou dům a ateliér v romantické vesničce Klenová u Klatov, kde byl později otevřen jejich památník. Vrbová se ve svém díle převážně věnovala dětskému světu. Zachycovala buď jednotlivé portréty, nebo určité situace ze života dětí a jejich her. Její výraz byl intimní a malířsky hřejivý.
Wagner Josef /1901–1957/
Studie k podzimu, 1929, opuka, v. 97 cm
Získáno darem v roce 1988.
Dílo Josefa Wagnera je spojeno s krajinou jeho dětství – podhůřím Orlických hor, s Kuksem, s pitoreskními skalami a pískovci, přetvořenými Matyášem B. Braunem do podob poustevníků Onufria a Garinua, Maří Magdaleny, příchodu tří králů a klanění pastýřů, které se nacházejí v blízkém lese, nazývaném Betlém. Vnímal jejich vnitřní citovou sílu, která na něj působila svou mohutností. Wagner byl lyrik mezi sochaři, jeho kamenná, vždy jemná a senzitivní píseň, zněla mnoha tóny. Jeho obrazotvornost byla nevyčerpatelná, materiálu se dotýkal s pokorou a úctou, jasně vyslovoval své sochařské přesvědčení, ale nechával prostor pro dotváření. Wagner byl tvůrcem snu, a v tomto smyslu na něj vzpomínají i jeho žáci.
Zeyer Jan Angelo /1878–1945/
Mlýn na Lužnici u Tábora, 1. polovina 20. let 20. století, akvarel, papír, 53 x 70 cm
Získáno darem ze sbírky Augusta Švagrovského v roce 1927.
Mecenáš roudnické galerie August Švagrovský podporoval svého synovce Jana Angela Zeyera v jeho malířské dráze a umožňoval mu studia a studijní cesty v cizině. Do své sbírky si vybral Zeyerovy obrazy z raného i vrcholného období. Zeyer patřil k mistrům akvarelu a tuto komorní techniku povýšil na monumentální výraz poté, co opustil olejomalbu. Jako malíř akvarelista byl zcela důsledný. V jeho ateliéru vznikaly jak obrazy krajin, tak i portréty. K nejvýznamnějším patří podobizna prezidenta Tomáše G. Masaryka.
Zívr Ladislav /1909–1980/
Žena s přístrojem, 1948, patinovaná sádra, v. 62 cm
Získáno převodem z MŠK v roce 1965.
Ladislav Zívr patří k významným českým sochařům, kteří se narodili v Podkrkonoší. Snad na ně působilo prostředí a jeho mnohoznačná tvářnost, která probudila jejich imaginaci a touhu účastnit se vytváření nových tvarů a podob. Zívr se po vysokoškolských studiích sblížil se členy Skupiny 42, kde byli kromě malířů také básníci, fotografové a sochaři. Zívrovo dílo je mnohočlenné a prodělalo několik proměn. V období, kdy ještě vyznával myšlenky „světa ve kterém žijeme“ tak, jak je vypracovali teoretikové Skupiny 42, se v jeho ateliéru začaly objevovat plastiky, v nichž člověk splýval se svým nástrojem – jednalo se o řemeslníky nebo hudebníky. Zívrův plastický cit se projevoval i v následující době, kdy čerpal z přírody organické biomorfní tvary.
Zrzavý Jan /1890–1977/
Maří Magdalena, 1916, olej, plátno, 40 x 26 cm
Zakoupeno galerií v roce 1971.
Druhé desetiletí 20. století znamená v díle Jana Zrzavého období meditativního ztišení, symbolického významu barev a uzavřeného tvaru. Vztah k českému gotickému umění a k italské renesanci se projevil jemně modelovanými obrysy postav a světelným zářením. V námětech, týkajících se často vnitřního prožitku, se výrazně projevuje Zrzavého osobní citové zaujetí. Obraz „ Maří Magdalena“ byl z galerie odcizen na jaře 2001 a na konci stejného roku se vrátil v neporušeném stavu do sbírky galerie.
Zrzavý Jan /1890 – 1977/
Přístav, 1955, tempera, překližka, 26 x 35 cm
Získáno převodem z MŠK v roce 1962.
Jan Zrzavý patří k umělcům, jejichž malba se dnes převážně nachází ve sbírkách galerií. V Roudnici n. L. je zastoupena jeho tvorba z několika tvůrčích období. Dílo prodělalo řadu proměn, a přesto má vnitřní návaznost, která vyplývá z duchovního ladění obrazů. Z italské renesance mu zvláště imponoval jemný temnosvit Leonarda da Vinci. Mnoho let věnoval kráse italských měst a přírodě bretaňské krajiny, která pro něho znamenala vysněnou zemi, a toužil ji poznat. V pozdějších letech, kdy se již zdržoval převážně v Čechách, namaloval řadu motivů rodného kraje na Českomoravské vysočině a rodné vesnice Okrouhlice.
Žáček Josef /1951/
Vzkříšení, 1988, olej, plátno, 210 x 190 cm
Zakoupeno galerií od autora v roce 1992.
Obraz patří do období, kdy bylo jedním z malířských motivů Josefa Žáčka světlo. Nemá žádnou souvislost s přirozeným osvětlením – emanuje z prostoru jako záhadné fluidum. Žáček několik let hledal výraz pro vyjádření duchovní podstaty života, obracel se k novozákonním výjevům, kde často vybíral. i okrajové motivy, týkající se běžných životních událostí. Způsobem práce s barevnou hmotou dociloval dojem produchovnění hmoty i tam, kde používal jednoduché geometrické tvary.