Dovolujeme si Vás co nejsrdečněji pozvat do naší stálé expozice českého moderního umění, kterou jsme již před prázdninami oživili několika výraznými proměnami. Cílem změn, které se dotkly i prostorového členění instalace, byly
inovace v jejím chronologickém rozvrstvení. Původní expozice kladla důraz zejména na umění první poloviny dvacátého století. Menší část byla zasvěcena umění padesátých, především však šedesátých let. Již v průběhu nedávných proměn bylo do expozice vřazeno několik exponátů, které reprezentovaly umění dalších vývojových etap. Čerstvé změny pokračují v tomto trendu s tím, že 
alespoň částečně zachycují i aktuální umělecké tendence. Změnou prostorové dispozice se tak úměrně časovému posunu zvětšila možnost prezentace umění druhé poloviny dvacátého století s přesahem do současnosti. Zároveň se tu představují i nejčerstvější nákupy galerie. Právě tato část expozice doznala díky svému zvětšení největších změn. Prezentace umění z druhé poloviny dvacátého století je postavena na konfrontaci různých uměleckých tendencí a děl výjimečných osobností. Jsou tu tak ve vzájemné symbióze zastoupeny ukázky figurativní i abstraktní tvorby, proud temného romantického vzdoru, spjatý s informelem, i opozitní spirituální či poetické tendence, reprezentované například Václavem Boštíkem, Olgou Karlíkovou či nejnověji Jasanem Zoubkem. Střed této části expozice akcentuje socha Zdeňka Palcra „Opřený muž" z roku 1959. Svým tvarovým elementarismem a barevným a strukturovaným povrchem připomíná originální tvorbu autora z období tání, kdy vznikla vedle řady jiných uskupení i výtvarná skupina Máj. Uskupení, které bylo nositelem umírněného výtvarného modernismu na přelomu 50. a 60. let, se vyznačovalo vysokou mírou názorové tolerance, díky níž vedle sebe 
tvořily tak výrazné a odlišné osobnosti, jako Zdeněk Palcr a Stanislav Podhrázský. Jeho imaginativně zaměřenou malířskou tvorbu představuje sousední obraz „Pes na skále" z roku 1960. Malou kolekci informelu, reprezentovanou sochou Jana Koblasy a obrazem Aleše Veselého, posílil strukturální obraz Zbyška Siona „Triptych II." z roku 1961. Expozici oživila rovněž díla náležející do oblasti pop artu a nové figurace. Špičkovou ukázkou novofigurativní tvorby je „psychedelický" obraz - otisk „Tanec jednoho mladíka" od Rudolfa Němce z roku 1967, který doplňuje dvojice obrazů Jaroslava Vožniaka. Portréty Monicy Vitti a Jeanne Moreau z konce 60. let jsou pozoruhodným příkladem originální syntézy 
popartových inspirací s historismem, předjímající postmoderní postupy. Obrazy v sobě skrývají ironický až sarkastický postoj k zbožštění světských ikon své doby. Zajímavý je též kontext, v němž obrazy vznikaly. Byly součástí „módního ikonostasu", na němž se prezentovala jablonecká bižuterie v rámci československé prezentace na výstavě EXPO v Montrealu. Do této kolekce se ještě řadí jako dozvuk nové figurace drásavě expresivní obraz „Sedící" z roku 1975 od vynikajícího koloristy Jiřího Sopka. K pop artu a k reflexím masové kultury se hlásí nový přírůstek Galerie moderního umění z loňského roku v podobě umaplexového objektu od Miloše Ševčíka z roku 1970. Jeho „Bubliny", které vznikaly jako experiment v rámci sympozia Artchemo, které ověřovalo možnosti soužití umění a průmyslové technologie, svým futuristickým tvaroslovím nadlouho předběhly svou dobu. Zcela jinou tvář mají díla Jitky Válové a Adrieny Šimotové, která ilustrují stísněnou a existenciálně vypjatou atmosféru období normalizace.
Nově se k nim připojil jeden z nejlepších „vyprázdněných" obrazů Čestmíra Kafky „Bílé pole" z roku 1978. Malíř tu
využívá minimalistických prostředků - strohé, geometrické řeči a kontrastu černé a bílé. Nejnovější tendence ve výtvarném umění zastupují dva příklady z opačných pólů umělecké scény. Obraz Petra Pastrňáka z roku 1995 se hlásí k nové abstrakci, pro niž je charakteristická hra s rozplývajícími se geometrickými tvary v pastelovém koloritu. Opozitní figuraci v pohádkově groteskním vydání s důrazem na motiv vyprávění pak zastupuje obraz Martina Kuriše. Proměna expozice tak novým způsobem zhodnocuje původní cíle zakladatele moderní galerie Miloše Saxla. Základním posláním stálé expozice roudnické galerie zůstává snaha představit na malé ploše osobitým způsobem podstatné vývojové zvraty českého moderního umění a jedinečná díla významných osobností v neotřelých souvislostech.
srpen 2009
O tom, že Galerie moderního umění spravuje mnohé poklady, které musejí být pro nedostatek místa ukryty
v depozitářích, Vás přesvědčí naše občasné proměny stálé expozice. Drobnými zásahy, které nijak nenarušují její základní koncepci, se tak nyní dostává možnosti prezentace několika dalším hodnotným dílům. Hned ve vstupní části jsme posílili kolekci významného souputníka Antonína Slavíčka, vynikajícího malíře, výtvarného kritika a redaktora Volných směrů, Miloše Jiránka. Jeho obrazy Hoši z Velké, Z Myjavy a Cigán Cvočkař z počátku dvacátého století se vážou k období, kdy Jiránek pobýval na Moravě a na Slovensku. Jiránek, svázaný svým dětstvím s oblastí Podřipska, navštívil Moravské Slovácko jako organizátor legendární výpravy Augusta Rodina na Moravu v roce 1902. Život v tomto regionu jej uchvátil, a proto se tam záhy vrátil. Nejraději pobýval ve Velké na Horňácku, které jej oslovilo výtvarnou střídmostí tamních lidových krojů i opravdovostí obtížného způsobu života. Rád naslouchal proslavené Trnově hudecké muzice ve Velké, v níž hrával též muzikant zvaný Jožka cigán, kterého zpodobnil právě na obraze Cigán cvočkař z roku 1902 z roudnické sbírky. V letech 1902 až 1906 se na Horňácko vracel, navštívil také oblast Myjavy a Detvy na Slovensku.
Další soubor děl patří již do meziválečného období. Obrazy Miloslava Holého Na lavičce z roku 1925 a Karla Holana Předměstská krajina z roku 1926 a Železnice nad 
Královskou oborou z roku 1927, stejně jako mramorová socha Žebráka od Josefa Jiříkovského patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo v oblasti sociálního civilismu dvacátých let. Miloslav Holý a Karel Holan byli spolu s malířem Pravoslavem Kotíkem a sochařem Karlem Kotrbou členy skupiny HO-HO-KO-KO, jejíž název je složen z počátečních slabik jejich příjmení. Zabývali se autentickými výjevy ze života městské periferie. Jejich umění, dotčené dobovým naivismem a primitivismem, bylo plné soucítění s osudy obyčejných lidí.
Tři sousední obrazy od Emila Filly a Václava Bartovského reprezentují na první pohled úplně jinou výtvarnou tendenci. Představují směr, jakým se v meziválečném období dále rozvíjel kubismus. V dílech obou umělců se původní hranaté tvary z analytického období z počátků této tendence proměnily v krásnou hru oblých linií. Malířská díla k nám dnes promlouvají ušlechtilou skladbou různě vrstvených barevných past a struktur, zakletých do spleti rozmanitých tvarů. Fillův Kuřák z roku 1935 patří k autorovým mistrovským dílům, v nichž se do groteskní nadsázky a charakteristické deformace tvarů odívá „kultovní" kubistické téma muže s dýmkou.
K další inovaci došlo v závěru stálé expozice. K nedávno nově představenému obrazu Jitky Válové Semknutí přibyl ještě obraz její sestry Květy Bílá pečeť z let 1966 až 1967, který v duchu dobového existenciálního ladění rozvíjí autorčin utkvělý motiv zástupu anonymních jedinců. Dvojice obrazů rámuje objekt Adrieny Šimotové Stůl (Poslední večeře) z roku1991. Netradiční dílo ve tvaru ronda kombinuje postupy asambláže a dotykové uhlové kresby. Patří k nejvýznamnějším realizacím z počátků devadesátých let, v nichž se do krajnosti vystupňovala citlivost uměleckého projevu, soustředěného na symbolický detail, svědčící o niternosti autorčina prožitku. Toto významné dílo bylo mimo jiné vystaveno na památné výstavě Détente v roce 1991 ve Vídni.
únor 2009
V úvodní části zasvěcené Švagrovského sbírce a umění přelomu 19. a 20. století se můžete setkat s půvabnou reflexí krajiny z moravsko-slovenského pomezí na obraze Z Myjavy od Miloše Jiránka a s charakteristickým záběrem na rozkvetlou louku na obraze Vřes od Antonína Hudečka. V další části expozice si můžete prohlédnout vynikající ukázku imaginativního umění 40. let v podobě obrazu Pavučiny od Josefa Istlera. Kolekci umění 60. let obohatilo dílo Aleše Veselého Magický obraz, které doplňuje představu o různorodosti pojetí českého informelu, zastoupeného v expozici sousední sochou Jana Koblasy. Zatím poslední inovací je zařazení působivého obrazu Jitky Válové Semknutí z roku 1982, který svou sugestivní oproštěnou formou vypovídá o pocitu existenciální tísně nevlídného období normalizace.
listopad 2008
