Historie budovy galerie

Budova galerie byla postavena na konci 17. století jako zámecká jízdárna samostatně stojící mimo zámecký areál. Nachází se na jihovýchodní straně zámeckého průčelí v těsné blízkosti roudnického náměstí.

Po skončení třicetileté války nastala v Čechách opět doba stavebního rozmachu. Kníže Eusebius z Lobkowicz přizval k realizaci svých velkolepých plánů do Roudnice čtyři italské stavitele, kteří spolupracovali s německými i českými pomocníky. Posledním z nich byl stavitel Antonio Porta, který dovedl záměry svého zaměstnavatele ke zdárnému konci. Jedním z prvních úkolů Antonia Porty po příchodu do Roudnice bylo provedení veduty města a především dokončení rozestavěné zámecké budovy, na které před ním pracoval Carlo Caratti a Carlo Orsolini, vybudování dalších objektů /pivovar, špýchar, jízdárna a most/.

Architektonicky nejjednodušší je roudnická jízdárna, která vznikla na konci 90. tých let 17. století. v průběhu let ztratila svůj význam a byla přeměna v konírnu. Na konci padesátých let 20. století již byla tato budova téměř opuštěná a začala chátrat. V roce 1959 nastoupil jako ředitel roudnické galerie Miloš Saxl. Po zmapování situace se rozhodl, že se pokusí získat nové prostory pro výstavní síň galerie. Jeho volba padla na bývalou jízdárnu. Ve spolupráci s ing. arch. Pavlem Mošťákem vypracovali návrh rekonstrukce budovy, jejíž adaptace byla zahájena v roce 1961 a po čtyřech letech v červnu 1965 byla otevřena a zpřístupněna veřejnosti.

V té době ještě bylo nutné vystavit, kromě vlastních uměleckých předmětů, i díla zapůjčená z majetku Národní galerie v Praze, která však byla po čase vrácena, protože sbírky byly doplněny vlastními nákupy obrazů a soch, těch umělců a jejich tvůrčích období, která dosud v majetku galerie chyběla.